With and Without you...8

8. května 2013 v 23:05 | Katie |  Fan Fiction
Muhehehe, á, Ville a Ailie jsme zpět...zas po ňáký době sem se vrátila ke psaní týhle věci, tak tu mm další kus... třeba se ještě najde někdo, kdo to čte.... :) že by to byloo tim, že sem dííky novýmu alu zas v HIm Světě? x)


Enjoy
BTW pracuje se na pokračování....



Asi jsem začala milovat život. Všechno teď bylo taaaak neuvěřitelně úžasné. Já s Villem, kapela, problémy doma už ty tam…Chtěla jsem svou radost vykřičet celému světu!!!
Vy sobotu ráno jsem se probudila tak krásně vyspaná. Už od prvního otevření očí jsem měla úsměv na rtech a měla jsem chuť jen tak provokovat spícího Villeho, což jsem si ale pak rozmyslela a radši jsem ještě zůstala ležet utápějíce se ve svých nádherných myšlenkách.
Ville se probudil chvíli po mě a tak jsme pak vstali. Až na to setkání s jeho rodiči jsme neměli nic v plánu a tak jsme se během dopoledne rozhodli, že než půjdeme na domluvený oběd, vyrazíme si ještě na procházku po městě.
Kousek, směrem k centru jsme se svezli autobusem, pak už jsme ale pokračovali pěšky. Ville si jako obvykle, když jsme vyráželi ven narazil kulicha hluboko přes oči aby ho nikdno poznal a taky se zabalil do šály. Vemku bylo mrazivo až to řezalo do nosu, ale sněhem pokryté město se celé třpytilo v paprscích právě vyšlého slunce. Zimní dny tady na severu byly krátké a většinou temné a plné padajícího sněhu, takže když jsme tuhle krásu uviděli, byli jsme oba docela překvapení.
V Ulicích byla spousta lidí. Chodili sem a tam, mluvili, mlčeli, spěchali, nás dvou si ale nikdo pořádně nevšímal. Došli jsme na Senaatintori, hlavní náměstí města a já najednou úplně propadla do vzpomínání na to, jak jsme se vždycky chodily s babičkou. Už odmala jsem to tady milovala. Vždycky jsme chvíli běhala a pak se posadila na schodiště vedoucí k Tuomiokirkko vévodící místu a koukala jsem dolů na lidi. Vždycky mi přišlo, že tohle místo má zajímavou atmosféru, kterou jsem sice nikdy neuměla slovy popsat, ale milovala jsem ji. Od té doby, co jsem byla ve Finsku sem se sem dostala jen párkrát a to vždycky ve spěchu, nebo ne v náladě na to, abych si to tady mohla užít…teď ale byl ten pravý čas. Vyprávěla jsem to vše Villemu a on pozorně naslouchal. Taky se mu tu prý vždycky líbilo a nejvíce uvnitř v katedrále. Tak jsme tam vlezli.
Budova zevnitř, na rozdíl od pohledu zvenku, působila obrovská a majestátní. Bylo tam jen pár lidí a příjemné teplo. Na chvilku jsme se posadili do jedné z lavic a jen tak jsme se kochali. Říkala jsem si vduchu, že kdybych někdy věřila v boha, asi bych tu teď klečela na kolenou a děkovala mu za všechno, co se mi přihodilo. Vše špatné vedlo ve finále k něčemu dobrému a já se nemohla nabažit svého štěstí.
A pak už byl najednou čas jít. Chytli jsme se s Villem za ruce vystoupili do oslnivého světla venku před katedrálou a pěšky se vydali k restauraci, kde jsme se měli sejít s Villeho rodiči. Cestou jsme se zase živě bavili, když tu mě Ville najenou zatahal na ruku. Stál před trafikou a koukal na něco.
"Podívej" zašklebil se. Přelétla jsem očima titulky novin a pak už jsem to uviděla.Nějaký bulvární plátek hned na první straně hlásal "NOVÁ PŘÍTELKYNĚ VILLEHO VALA?" a pod tím menším písmem "Je to ona slibovaná zpěvačka, která se má se skupinou objevit na nové desce, nebo si temný rocker Ville Valo ze skupiny HIM našel novou přítelkyni? Zatím neznáme totožnost zpěvákovy dívky, ale podle názoru redakce se by k sobě tihle dva doopravdy hodili" a pod tím pak byla ještě fotka mě a Villeho, když jsme vycházeli ze studia. Pohlédla jsem na Villeho tázavým a trochu i provinilým pohledem. Moc dobře jsem věděla, jak je na svoje soukromí citlivý. Usmál se na mě.
"Taky jednou konečně napsali pravdu" ušklíbl se a pak mi dal pusu. "Jen ať to svět klidně ví, aspoň mi třeba daj fanynky pokoj." Taky jsem se usmála a pak jsme pokračovali v cestě.
Když jsme dorazili před restauraci, Villeho rodiče tam ještě nebyli. Vždyť jsme přišli brzo a tak jsme tam jen tak postávali a čekali a já byla trochu nervózní, nikdy jsem je neviděla, ale nebylo se čeho bát. Byli to moc příjemní lidé i když s finštinou Villeho mamky jsem trochu problém. Za ty tři hodiny, co jsme s nimi strávili jsem se dověděl o Villem spoustu zajímavých věcí, takových těch jak maminky rády vyprávějí a vůbec bylo to super. Byla jsem ráda, že jsem je mohla poznat.
Zbytek víkendu jsme strávili doma. Nebylo moc co dělat, ale nám to nevadilo, s Villem byl každý okamžik kouzelný a navíc příští týden moc času mít nebudeme, protože kluci půjdou do studia dodělat zbytek desky.
Když Ville s kukama vlezli po víkendu do studia, nastalo období, kdy jsme se skoro vůbec nevídali a když už, bylo to jen brzy ráno, nebo pozdě večer. Ville mi sice nabízel ať chodím s ním, ale mě to přišlo tak nějak blbý. Kluci byli kapela a systém nahrávání měli za ty roky už nějak zaběhnutý a já se jim do toho nechtěla míchat. Zůstávala jsem teda doma, ale už po pár dnech jsem si začala připadat tak nějak na nic, nevyužitá, zbytečná. Uvědomila jsem si, že za ten rok tady ve Finsku, tedy než jsem přišla k Villemu, jsem vlastně neměla vůbec příležitost se s nikým seznámit, něco si užít. Nemám kamarády, nemám co dělat, nemám nic. Dřív jsem všechen svůj čas trávila prací, scháněním peněz, staráním se o domácnost paní Uronenové, neměla jsem na nic čas a pak jsem najednou ze dne na den žila s Villem, jeho rodinou a přáteli. Uvědomila jsem si, jak jsem sama, že vůbec nevím co dělají kluci z kapely, lidi ze školy, všichni z mého starého života, co vůbec dělá Jess, který mi vlastně pomohl tohle celé začít! Chyběl mi a ta jsem se rozhoodla mu zavolat.
"Moi Jessi" řekla jsem kamarádovi, když po dlouhém vyzvánění zvedl telefon.
"Ailie…?" odpověděl nedůvěřivý hlas na druhém konci. "Ty taky ještě žiješ?"
"No už to tak vypadá" ušklíbla jsem se.
"Skoro rok si se neozvala…Co se dělo?" Ta nedůvěřiost, že opravdu mluví se mnou z jeho hlasu zatím ještě nezmizela.
"To mi ani nebudeš věřit…Radši si sedni, vypovim ti to."
Jess napjatě poslouchal, když jsem mu vyprávěla celý svůj příběh, jen občas mě přerušil nedůvěřivým "cože?" nebo "to jako fakt?" A já vprávěla dlouho, vždyť se toho tolik stalo!
Když jsem skončila, bylo na druhé straně dlouho ticho. Jess si asi musel přebrat to všchno, co se teď dověděl, v hlavě, ale já věděla, že mi věří. Pak jsme si další hodinu povídali co jinak, co on a tak. Dozvěděla jsem se, že se mu rozpadla kapela, ale že má novou a že docela jedou. Že se chce hlásit na vysokou školu v Praze, a že si myslel, že pak bychom se mohli i občas vídat, ale když já jsem pryč…A taky mi řekl, že o vánocích má naplánovanou cestu do Finska, na festival Helldone. Nevěřila jsem vlastním uším. Tak dlouho jsme si psali a plánovali, že se setkáme, ale já se musela odstěhovat 2000 kilometrů daleko aby nám to konečně vyšlo. Slíbil, že se ozve až tu bude a že se určitě potkáme a já mu ukážu svoje milované Hellsinki, které jsem právě já naučila milovat i jeho a proto sem pojede.
Zase mi už bylo líp a taky jsem se nemohla dočkat, až to povím Villemu, I on by měl být Jessovi vděčný, protože díky němu jsem se sem z velké části dostala my se mohli poznat.
***
Ten večer jsem se vrátil hodně pozdě. Po nahrávání ve studiu jsem se ještě musel setkat s pár lidmi ohledně plánovaného dalšího ročníku Helldone festivalu, My jsme ho začali a tak jsme jako každý rok měli být jeho hlavní hvězdou. Domluvili jsme vše docela rychle, protože Pekka Yksinen je můj dlouhodobý přítel a tak jsem se vracel domů se skvělým pocitem. Nahrávání šlo jako po másle, už budeme mít brzo hotovo a album bude naprosto super a písničky s Ailie tomu dodaj ještě úplnou třešínku na dortu!
Když jsem přišel domů, Ailie byla nějaká šťastná. Zeptal jsem se co se stalo tak super. Sice byla šťastná normálně (stejně jako já), ale ten večer zářila ještě víc.
"Mluvila sem s Jessem…"Jess, Jess…?, " s tim mym kamarádem, jak mi poradil a´t jedu na ten koncert, jak sem pak zdrhla z domova…" jo, už mi to došlo.
"To je fajn…"
"Přijede sem. O vánocích. S pár lidma sem jedou na nějakej Helldone festival, tak jsme se domluvili, že se potkáme. Poprvý v životě. Bude to super!"
"Ňákej Helldone festival…" začal jsem se nezadržitelně smát. No jako jo, je možný že ho nezná, ale v tý souvislosti, že jsem dneska byl za Pekkou a domluvil, že tam budeme na Silvestra hrát a že Ailie bude hrát s náma…Nemohl jsem přestat, jen jsem vsledoval Ailie, jak nechápe.
"Co je?"zeptala se po chvilce, když už vypadala trochu naštvaně…no jo, lidi nemaj rádi, když se ostatní něčemu smějí a oni neví proč a tak jsem se pustil do vysvětlování. Vyprávěl jsem jí o tom, jak jsme před několika lety Helldone začali, jak se jeho popularita postupně rozrostla, a že tam teď vystupujeme každej rok jako hlavní hvězdy a že ona na tom "ňákym Helledone festivalu" bude vystupovat s námi taky.
"wow" nevěřila vlastním uším, ale už se taky smála. "Tak to abych Jessovi dala vědět o těhle pár změnách" dodala pak.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama