With and Without you...10

20. května 2013 v 23:30 | Katie
Fajn,, tak ještě jeden kus. Navazuje to totiž na ten předchozí a mam to napsaným tak proč to nedat k dispozici HIM šílencům :P

"Hooodně štěstí zdríááávííí, hoodně štéééstííí zdrááávííí, hoodně štěstní milá Anééét, hhooodně štěěěstí, zdáááárvííí!!!!"
Pomalu jsem otevřela oči do prudkého denního světla, které pronikalo do mého pokoje mezi žaluziemi. Pokoj byl plný lidí - byla tu celá rodina, v čele mamka s taťkou a brácha, který nesl obrovskou kytici. Rozespale jsem se protáhla a na všechny se usmála.



"Všecho nejlepší" objala mě máma a dala mi pusu na tvář, následoval ji táta a brácha s kytkou.
" Tak se oblékni a přijď za námi do kuchyně" dodala pak ještě mamka a všichni z mého pokoje odešli. Znovu jsem se protáhla a prokřupala si záda. Podívala jsem se na mobil a kromě zjistění, že už je 10 hodin jsem si také přečetla SMS přání od Villeho a kluků z HIM. Potom jsem z tašky vyhrabala šedočerné kostkované kalhoty, tílko a černou košili, trochu se namalovala a odšourala se do kuchyně. Bylo to krásné, jak tam všichni seděli a byli tu kvůli mně. Zahřálo mě u srdce…
Všichni se rozstoupili, když jsem vešla a já uviděla na stole obrovský jahodový dort se svíčkami a pár dárků. Máma si připravila foťák a já sfoukla svíčky. Všichni tleskali a pak přišly gratulace. Znovu rodiče a bráchou, babičy, děda, teta, strejda, druhá teta, bratranec Filip a sestřenka Míša a dokonce i prababička Eva. Skoro všichni brečeli a já skoro také. Naporcovali jsme dort a dali se do jídla. A všichni mě bombardovali otázkami, jak se v tom Finsku mám, kde mám toho svého severského přítele, co pořád dělám…
Jako u výslechu jsem byla celý den. Přestože jsem jim všem dohromady poskytla jakousi polopravdivou - pár věcí jsem prostě říct nemohla - verzi svého příběhu, každý pak stejně chtěl vědět něco dalšího…
"Jak jste se poznali,? Kde bydlíš? Máš tam nějaké přátele? Pracuješ? Studuješ?Budete se s tím přítelem brát?…….."
okolo poledne jsme vyrazili do nedaleké restaurace na slavnostní oběd a pak už všichni odjeli a tak byl v našem malém bytě zase klid. Poděkovala jsem rodičům za krásnou oslavu a ještě jsme chvíli seděli i s bráchou v obýváku a dál si povídali - bylo toho ještě tolik, co řešit…také jsem chtěla vědět, jak se oni mají, protože dnes se vše točilo jen a pouze okolo mě…
Večer jsem se potom pustila do balení. Ne, že bych si přivezla nějak moc věcí, ale naopak jsem si nějaké alší htěla odvéz s sebou domů do Finska. Knížky, fotky, nějaké další oblečení a doplňky, svoje staré věci, co jsem psala a chtěla se na ně někdy podívat, věci ke kytaře a spoustu dalšího., takže jsem měla na odjezd opět připravenou obrovskou tašku. Měla jsem také nový Notebook, který jsem dostala a prostě toho bylo strašně moc.
Znavená z dnešní velké společenské akce jsem ten večer skončila v posteli dost brzo, a navíc zítra vstáváme před šestou abych stihla letadlo domů, takže to vlastně nebylo nic proti ničemu.
Ráno jsem se probudila ještě před zvoněním budíku natěšená, že už za chvilku budu doma u Villeho. Byla jsem pryč jen pár dní, ale už mi tolik chyběl. Vstala jsem a oblékla se. Pak jsem se vydala do koupelny a na chodbě jsem potkala mámu s tátou, což znamenalo, že nespí a že letadlo tedy stihnu. Bylo to teď jediné, na co jsem dokázala myslet. Sice jsem byla doma, ale bez Villeho jsem byla už příliš dlouho…a tak jsem zapadla do koupelny a začala se malovat.
"Aneto! Aneto!!!" Mámin vyděšený křik najednou přořízl ospalé ranní ticho. S hřebenem v ruce jsem vyběhla z koupelny a hnala se za hlasem. Máma seděla v kuchyni sesypaná na židli jako hromádka neštěstí, v ruce telefon a vystrašeě na mě koukala. Rozhlídla jsem se po kuchyni a táta…táta ležel bez hnutí na zemi, byl strašně bledý a měl zavřené oči. Vyslala jsem na smutnou postavu u stolu vyděšený tázavý pohed.
"Nevím, co se stalo…Stál…Vařil kafe, ale pak se najednou zamotal a … Dobrý den! Potřebovala bych záchranku…" mamka už naštěstí volala do nemocnice. Klekla jsem si k tátovi na zem a pořádně, pokud jsem toho tedy byla v tu chvíli schopná, jsem si ho prohlédla. Dýchal! Stejně jsem ale nevěděla codělat a tak jsem jen stikla maky ruku a společně jsme čekaly na příjezd záchranky.
Trvalo to sotva pár minut než se ozval zvonek. Šla jsem otevřít stále téměř jako ve snu…noční můře spíš a pak jsem zavedla lékařský tým do kuchyně. Potom jsme s mamou uhnuly aby mohli pracovat.
"Měl nějaké problémy se srdcem?" zeptal se náš doktor a kdy jsme obě zavrtěly hlavou, pokračoval. "Vypadá to totiž, že jeho srde je z nějakého důvodu příliš slabé, tak nedovedlo napumpovat dost krve do mozku a proto ztratil vědomí. Měl by být v pořádku, ale musíme ho vzít do nemocnice na nějaká vyšetření a na pozorování abych zjistili, co ten problém způsobilo" vysvětlil nám a pak tátu naložili na nosítka a odnesli. Mamka zase klesla na židli a dala se do pláče, zatímco já jsem z okna sledovala odjíždějící sanitku. Potom jsem si sedla k ní a mlčky jsme čekaly. Řekli nám totiž, že můžeme přijet nejdříve tak za dvě hodiny.
To čekání bylo nesnesitelné, takže už za hodinu jsme se oblékly a vydaly se přes město do nemocnice. Ochotná sestra nám poradila, kde táta leží a s doktorem nám domluvila, že nás k němu pustí už tak za půl hodiny. Ten čas jsme pk strávily se starým bělovlasým kardiologem, který nám vysvětloval možné příčiny toho, o se mohlo stát. Prý to je nejspíše nějaká vrozená srdeční vada, která se z neznámých příčin projevila právě dneska, ale prý by to za pomoci léků mohlo bý zvládnutelné.
A pak už nás konečně pustili za tátou na pokoj. Ležel na posteli, stále celý bledý, ale už byl alespoň vzhůru. Posadily jsme se k němu a jen za občasného mlluvení jsme s ním prostě byly.
Bylo to hrozné. Do pokoje pořád proudili lékaři a sestry, táta byl střádavě mimo a při vědomí, mamka plakala a strašně se bála. Já měla také strach, ale snažila jsem se to nedávat najevo abych byla mamce oporou a také věřit doktorům, že to bude všechno v pořádku.
Domů jsme šly až večer, když návštěvní hodiny skončily, ale tam to nebylo jiné. Vlastně mě probralo až zazvonění mobilu. Za celý den jsem si neuvědomila, že jsem ho neměla u sebe. Sebrala jsem ho ze stolu a šla jsem telefonovat k sobě. Byl to Linde, ale co ten by mi mohl chtít??? Teprve te¨´d jsem si uvědomila, že jsem touhle dobou měla být dávno v Helsinkách…Teprve když mi tohle všechno prolétlo hlavou, zvedla jsem telefon.
"Ailie!!!! No konečně!" vysypal na mě kytarista." Kde do háje seš? Vždyť jsi měla přiletět dneska v poledne. Co se stalo? Kdy teda dorazíš?" Sakra. Moje letadlo, Finsko, Ville! Vážně jsem na to všechno zapoměla. Chtěla jsem Lindemu všechno řít, jen co bych zpracovala tu lavinu myšlenek, která se na mě navalila, ale on byl rychlejší.
" Ville na tebe čekal na letišti, ale nepřiletěla jsi, prý ne neodpovídáš na textovky, nezvedáš telefon. Tak co se stalo, kde seš?"
" Linde! Dostala jsem se konečně ke slovu" můj táta se ráno zhroutil. Museli ho odvést do nemocnice, má něco se srdcem. Byly sme tam s mamkou celej den….Máš tam někde Villeho? Chci mu to …."
"Hm…Ville tu sice někde je,ale byl dost mimo, když sem ho viděl naposled…"
"tak ho najdi" naléhala jsem…
"on….se celkem slušně zřídil. Jak si nepřiletěla, bál se, ž e se ti něco stalo, nebo že se nechceš vrátit.. byl s,utnej, naštvanej.,,…já nevim.."
"non tak ho najdi, dej mi ho!"
" dobře, já se po něm podívám a zavolám ti. kdyžtak."
" ne…prosim ttě… že se mu omlouvám, že sem se neozvala. Řekni mu co se stalo, já musim za mamkou, on to pochopí…a díky moc!…" a pak jsem radši zavěsila, protože hlas se mi začal chvět pláčem. Proč? Co teď? Ne musim tu zůstat s mmkou a podržet jí, než se táta dá dohromady, Ville to určitě pochopí…
***
D oma jsem pak zůstala dalších 5 dní. Tátu už pak pustili z nenmocnice domů, jelikož hodně zlepšil a také že mu domácí prostředí jen prospěje a pro mě tím nastal čas vrátit se do Finska. Znovu jsem si zabalila a ráno se vypravila na autobus . Odvést mě neměl kdo…
Po nekonečném cestování veřejnou dopravou s obrovskou těžkou taškou jsem na letišti hned zamířila k odbavovací přepážce, kde jsem se jí mohla zbavit. A pak rovnou do letadla. Abych už byla Villemu jakoby co nejblíž.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Monchichi Monchichi | 25. května 2013 v 10:12 | Reagovat

Si supeeer!!!.... Konecne dalsie diely tejto uzasnej poviedky!!!.... Uz mi to chybalo... :D

2 KatieFreaK KatieFreaK | 27. května 2013 v 8:54 | Reagovat

Promiň...,mě to prostě musí chytnou, a to stává jen jednou za čas.ale pokračování zas bude :) :-D mě to baví :)

3 Baruš Baruš | 30. května 2013 v 10:27 | Reagovat

Ahoj, povídky super :-) a jinak víš, že se HIM vracejí do ČR? 12.10. bude koncert v Lucerně. Už jsou v prodeji 8-)

4 KatieFreaK KatieFreaK | 30. května 2013 v 17:05 | Reagovat

si piš že vim :)

5 duy duy | E-mail | 25. prosince 2014 v 15:06 | Reagovat

Ville Valo is very beautiful

6 Kačka :-) Kačka :-) | 25. února 2016 v 22:24 | Reagovat

Tahle povídka je úplně super a doufám jelikož to už je 2 roky od 10 dílu, že bude pokračování protože takto to skončit nemůže chci vědět jaká bude Villeho reakce a tak prosím moc mě to baví a tvoje povídky mají zajímavý děj a zápletky tak ještě prosím prosím o pokračování :-) :-) :-) :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama